Moje celé oficiální jméno je Anna Zítko (ano, už jsem si splnila jeden z mých snů a oficiálně teď používám krátkou verzi příjmení :). Sen mít dítko před třicítkou jsem také úspěšně zvládla (dokonce s tříletou rezervou) a tak jsem dnes šťastnou maminkou 1,5letého malého šikuly. Pocházím z Podkrkonoší a po šesti letech strávených v Brně, kde jsem studovala a pracovala po maturitě, jsem nadšeně město opět opustila (neříkám, že mi tam nebylo dobře, ale i ty 4 roky by mi bývaly stačily… asi fakt nejsem městský typ) a přesunula se zpět do přírody, tentokrát pod hory Orlické do podobně malého městečka tomu, kde jsem vyrůstala. A kde také čekám na splněné toho asi zatím největšího snu: malého domečku na klidném místě, obklopena přírodou a vlastní zahrádkou – no schválně, stihneme to do třiceti?
Já a mateřství
Pocházím z velké rodiny a jak jsem sama často říkávala, už jsem „vychovala“ pět dětí – jsem nejstarší a mezi mnou a první sestrou je 5 let rozestup. Samozřejmě, že to tak nebylo doslova, jsme kompletní rodina a děti vychovávali hlavně moji rodiče, ale každopádně zkušeností z různých situací s dětmi jsem stihla nasbírat opravdu slušnou dávku. K tomu jsem se často starala i o děti z dalších rodin, vymýšlela jim program i vedla různé dětské kroužky a dělala vedoucí na dětských táborech.
Nicméně jak už moje maminka říkávala, u vlastního je to vždy jiné. A tak s mojí zvídavostí přišla přirozeně i touha dozvědět se něco víc. Už když jsem měla malého v bříšku, začala jsem hledat různé informace ohledně současných poznatků k výchově. A tak se k prvkům respektující výchovy, které jsem už měla možnost poznat u vlastních rodičů, přidávaly další a další zkušenosti z jiných rodin a výchovných přístupů. Dnes jich v knížkách i na internetu najdeme opravdu požehnaně. A tak jsem si postupně rozšiřovala znalosti o možnostech řešení různých situací s dětmi a zároveň si třídila, co mně osobně dává smysl. Řekla bych, že mě tou dobou nejvíc oslovil přístup Katky z Nevýchovy, která hodně ukazuje právě na to, jak dané situace, které rodiče s dětmi řeší, vnímá právě dítě samotné. A to mi hodně imponovalo, protože základ mého přístupu k výchově spočívá právě v důvěře v dítě.
Na tom přirozeně vznikl i způsob jakým jsem komunikovala se svým chlapečkem hned od narození. Jsem přesvědčená, že už takhle malé miminko, hned co se narodí, ví a cítí, co potřebuje. Že není potřeba, abych mu měřila čas jak dlouho jí a dobu mezi jednotlivými jídly. Že není potřeba mu ani říkat, kdy má spát a jak dlouho. Že není třeba se ho snažit napasovat do tabulek. Protože v bříšku mu to přece také neřídil nikdo z vnějšku. Tak proč bych teď najednou měla já? A tak u nás doma tak nějak přirozeně vzniklo to, čemu se teď říká respektující výchova, montessori (a být dítěti průvodcem), kojení na požádání, společné spaní, dítě bez dudlíku nebo bezplenková komunikační metoda (zkr. BKM) a později také znakování (angl. baby signs).
Co je teď u mě nejdůležitější? Co mě ovlivňuje a jak pracuji?
Když přijde nějaké trable, hodně si o tom nastuduju z různých pohledů a přístupů. Od malička ráda čtu o všem možném a studia na VŠ ve mě zanechala svá. Když cítím, že mám dostatek znalostí, pak se rozhoduji, co mi z toho je nejvíc vlastní a to začnu zkoušet, případně to ještě dále podle potřeb upravuju. Také teď v mateřství mnohem víc než dřív pracuji sama na sobě ve smyslu osobního rozvoje. Učím se zpomalovat, žít více v přítomném okamžiku, užívat si maličkosti a vědomě žít i odpočívat. Učím se, že to, jak chci žít život, jak se chci cítit a je mou vědomou volbou a že si jej opravdu můžu sama tvořit. Pracuji i se svými starými přesvědčeními z dětství, učím se je otáčet a měnit tak život nejen svůj, ale i svého synka a celé naší rodiny. Malý je takový můj motor za lepší verzí sebe sama – den za dnem, situace za situací, novým výbuchem emocí a za chvilkou klidu…
Co jsme doma např. řešili: kdy a jak často kojit, jak správně kojit, jak kojit na požádání, přirozené a dlouhodobé kojení, nošení, kontaktní rodičovství, BKM, odmítání oblékání, čištění zubů, křik, když se mu cokoli jen trošku nelíbí, jak si vzájemně rozumět, aby si sám uměl říct, co potřebuje.
Co ke mně neodmyslitelně patří
Jsem velká milovnice kávy a francouzštiny. Kávu piju nejraději co nejvíc tradičně – na espresso. Když chci změnu, tak měním max. objem vody (na menší, tedy ristretto) a nebo přidám trošku mléka na zjemnění (tedy espresso macchiato). No uznávám, že moc velké rozdíly to nejsou a američtí nebo čeští kafaři na mě možná koukají jako na blázna. No co už.
Francouzština je moje životní láska. I když vlastně je zajímavé, že jsem jí úplně původně začala tenkrát na gymnáziu studovat ze dvou důvodů (a ani jeden nebyl láska ke Francii nebo k jejímu romantickému jazyku). Tím první bylo, že jsem nechtěla studovat němčinu. A tím druhým bylo, cituji, „ona je ta francouzština podobná italštině, tak se mi to pak bude hodit“. Ano, má původní dětská láska byla italština. No, měla bych jí to konečně někdy vynahradit… Každopádně dnes už mám vztah k francouzštině opravdu vřelý. Tak moc se do mě za ty roky studia a doslova života „po francouzsku“ obklopená řadou přátel v Brně, že tak nějak mám i to své francouzské já. Pokud se ti také už s nějakým jazykem poštěstilo natolik spřátelit, že v něm i myslíš a sníš, tak si asi teď říkáš – přesně vím, o čem mluvíš! Tak vítej v mém světě. 🙂
Mou celoživotní vášní je „získávání a zpracovávání informací“ (nevím jak to pojmenovat lépe, tzn. četba, studium, poznávání nového) a osobní rozvoj (dnes raději říkám sebepoznání a návrat k sobě, svému čistému já.) A tak když mi zbyde troška času, nebo když malý dlouho večer nezabírá a ještě se chce tulit a kojit, tak si ráda přečtu (poslechnu) nějaký inspirativní článek nebo knížku. Vedle toho, že jsem velký „sběratel“ informací, miluju taky klid, ticho a příjemný koutek na vypnutí hlavy a klidného dýchání. Pokud jsi introvert jako já, tak určitě víš, že se po jakémkoli delším kontaktu s lidmi prostě nějak potřebujeme dobít, odpočinout si, zrelaxovat se, abychom zase dokázaly být svým nejbližším dobrými parťáky.
Co ke mě dál neodmyslitelně už celý život patří je pohyb. Ať to byl tanec, běh, různé formy posilování, fyzio cvičení nebo pole dance. Dnes mě nejčastěji potkáš na procházkách v přírodě (takové nošení mimiňáka je posilovna sama o sobě) a nebo na jógamatce či kdekoli v prostoru, kde rozpažím ruce nebo nohy k protažení a kompenzaci té celodenní námahy (čti radosti.)
A nakonec to, čemu jsem propadla ze všech mých oblíbeností nejpozději: jednoduchost a minimalismus. A jelikož je kolem tohoto slova dost poslední dobou nejasností, tak bych ráda upřesnila, jak minimalismus vnímám já. Pro mě je to totiž vědomá volba při nakupování a organizování domova tak, abych se obklopovat věcmi, které mi dělají radost: tím, že jsou krásné, usnadní mi život a jsou ohleduplné k planetě Zemi. Od Marie Kondo, přes Joshuu Beckera a Olgu Buškovou až k Marie Queru, od všech si beru to své. Obklopovat se krásnými věcmi, pečlivě vybírat kolik věcí si doma žádá mou pozornost a nakolik mi různá věc usnadní a rozradostní život. I to je pro mě minimalismus, interiérová ekologie nebo vědomá péče o domov.