Většinou jako první si při vygenerování vlastního diagramu všimneme typu. Není to ale rozdělení lidí do „škatulek“, typů osobností. Dva lidé stejného typu se mohou velmi lišit. A zároveň dva lidé různého typu jsi mohou být v mnohém velmi podobní. Podle mého, je třeba dívat se na human design jako celek. Stejně jako se sami na sebe nedíváme jestli jsme hezké jen podle barvy pleti/vlasů/pleti/tvaru postavy… Jsme jedinečné. A přesně to popisuje i human design. Jako nástroj, který nám může naši jedinečnost pomoci pochopit.
Já jsem takhle například zjistila, že spíš než jako manifestor se cítím jako projektor. A místo abych se tlačila do fungování jako manifestor, začala jsem zkoušet fungovat i jako ostatní typy. A četla si popisky k nim a pak prociťovala = naslouchala své vnitřní pravdě.
Nějakou dobu jsem zkoumala oba typy. Jakoby v projektorovi mi bylo příjemněji, ale bez manifestora bych to nebyla já. Ale zase např. jen reagovat jako manifestor mi nebylo příjemné a bylo to jako tlačení něčeho na sílu…
A tak jsem zkoumala, zkoušela, koukala do své mapy, četla různé popisky a infografiky. A dokonce jsem se i obrátila s dotazem na znalejší tématu, Eden Carpenter. A ta mi mé pocity nejen potvrdila, ale také vysvětlila! Jaká úleva, když se člověku potvrdí, že to, co intuitivně cítí, je správné! A děkuju, že se to děje, protože to pomáhá mému vystrašenému egu (abych náhodou něco neudělala špatně) zase o krůček víc důvěřovat mému vyššímu většímu já (intuici).
Ano, možná nakonec ve mně – mé opravdové nenaprogramované mně – bude více manifestora než projektora. To ukáže čas. Ale teď mi pomohlo zjištění, že to, co mě dělá manifestorem je definováno nevědomým způsobem (tj. vidí mě tak spíše druzí než já sama) a vědomým (tj. jak se vidím sama) pohledem jsem právě projektor.
Otevřelo mi to pohled. Otevřelo mi to pochopení.
A děkuju sama sobě, že jsem toto zpochybnění udělala – hlavně, že jsem sama sobě dovolila to zpochybnit místo toho, abych říkala asi jsem jen špatná – asi to prostě vidím špatně, chápu, špatně se znám, špatně jsem se v dětství naprogramovala – že to teď vnímám jinak. Začala jsem víc důvěřovat sama sobě. A díky tomu mi dostupné nástroje dnes pomáhají v sebepoznání a otevření se mé vlastní opravdovosti. Už to není boj o to, kdo má pravdu, kdo je správný vs. špatný. Už je to konverzace.
– Co je (podle mě) human design a jak s ním pracovat
– V čem ti může pomoci užívat si mateřství
Už ses setkala s pojmem human design?